Reportáž: Inline na okruhu Grand Prix

"Vysekáš se, jsou tam kopce!" řekli mi v práci, když jsem jim oznámila, že v pátek si jedu užít své inliny do Ostrovačic na okruh. Mírně mě znejistili, a proto jsem si na internetu vyhledala informace o této akci. Hm, takže přístupná bude jen část okruhu, nutné mít helmu a chrániče loktů a kolem. Paradoxně chrániče zápěstí a dlaní povinné nejsou, i když si myslím, že jsou důležitější než ty loketní.

Byrokracie pro začátek

K okruhu přicházíme, na rozdíl od většiny automobilistů, pěšky pár minut po půl sedmé. Na parkovišti se horlivě obouvají bruslaři a před malou plechovou budkou s nápisem „pokladna“ stojí fronta. Někteří třímají v ruce bílé listy papíru a rychle vyplňují na zádech svých kamarádů „Smlouvu o poskytnutí závodní dráhy k individuálnímu jezdeckému výkonu - jízdě na inline bruslích“ (bez legrace, tak se ten dokument opravdu jmenuje). Kromě jména, bydliště a rodného čísla je nutno vyplnit i číslo občanky atd.

Vzadu za mnou se baví dva bruslaři: "Ten kluk říkal, že tam chce jít jen fotit, že to zaplatí, ale nepustili ho tam." Toť trošku problém - mimobrněnský kamarád nebruslař se s foťákem v ruce chtěl podívat na okruh.

"No, nemám chrániče na lokty, že prý bez nich nemůžu," říká naštvaný čtyřicátník. "Razítko na ruku nechci, nejsem debil," oponuje pán slečně v plechové budce. "Ale to na okruh nemůžete," opáčí slečna.

Rodina bruslařů prohlíží kapsy a zjišťuje, že nemá občanky. "To nevadí, napište tam nějaké desetimístné číslo," radí dobromyslně přihlížející mladík. Já své číslo občanky znám, a tak jej poctivě vyplním a sunu se po 10 minutách k okénku. Upracovaná paní mi vyjede lístek, dostanu na ruku razítko s obrázkem dvou rybiček a zacvakám padesátku. Občanku mi nikdo nekontroloval, kdybych si údaje na listu vymyslela, tak se nic nestane.

Kamarád se rozhodl tvářit nenápadně a na okruh v pohodě projde vedle mě - opancéřované předepsanou helmou, chrániči kolen a loktů a bonusově i zápěstí. Postarší pán u vstupu volá na slečnu, která kolem něj projíždí bez nákoleníků na okruh:"Slečno, musíte mít chrániče." Bruslařka něco zamumlá a zmizí na dráze. Mladý pár si nasazuje helmu a kluk poznamenává: "To vám měli aspoň dát nějaké kolo, abyste je mohl honit."

A to bylo vše - veškerá byrokracie je jen na oko, na okruh se dostali i ti, co neměli helmu na hlavě atd.

Na okruhu

Kamarád se rozhlíží po vhodných místech k fotografování a já se rozjíždím. Dráha je perfektní, navzdory množství lidí (vstupovali jsme dle počítače u pokladny cca 335. v pořadí) si s ostatními nevadíme. Asi 500 metrů vpravo od startu za tribunou T3 postává "traťař", který hlídá oranžovou bójku označující konec dráhy. Prudká otočka doleva a zpátky. Cílová rovinka mírně z kopečka, pravotočivá zatáčka a táhlý nepříliš prudký stoupák - pořádná zabíračka nejen pro děti. Opět konec dráhy a zpět. Dle mého skromného odhadu je jeden "okruh" vyhrazený bruslařům dlouhý 4-5 km, za tu hodinu a čtvrt, kdy jsem byla na dráze jsem jej objela 4x.

Zapadá slunce a na dráze se kromě pečlivě obrněných bruslařů nejrůznějšího věku objevuje i tatínek s kočárkem, slečna na koloběžce a kluk na kole. Občas mě předjede i skupina rychlobruslařů.

Ani z kopečka vlastně nemusím moc brzdit a ač musí být brusle vybaveny brzdou (mnoho bruslařů ji samozřejmě nemá - už jste někdy viděli rychlobruslaře s brzdou?), zabrzdím až těsně před osmou, kdy se několikrát ozve táhlý zvuk oznamující konec volných jízd.

Jsem úplně vyřízená a koukám, že mnoho bruslařů to zabalilo dřív a někteří leží jako mouchy v trávě u dráhy a odpočívají. Ono je přece jen něco jiného bruslit dvě hoďky na trase Poříčí-Olympia, která je přeplněna, přerušována semafory, přechody a kde se musíte neustále někomu vyhýbat - tj. stále děláte malé pauzy a odpočíváte.

Kapacita areálu je omezena pro 500 osob, tj. je poměrně jisté, že trať nebude přeplněna a každý si na ní najde své místo.

 A příští měsíc? Navzdory byrokratickému startu jdu samozřejmě znovu :) 

Autorka: Veronika Žvátorová