Navigace:24 hodin Le Mans ekologicky

24 hodin Le Mans ekologicky


Autor:marbaZveřejněno:25 Červenec 2003

Nevhodné pro mládež mladší 18 let a nacionalisty, jelikož se jednalo o německo-český podnik

Když jsem byl po tréninkovém kolečku v úterý o devatenácté hodině a patnácté minutě někdy na jaře tohoto roku osloven známým, speed-skatingem podobně postiženým jedincem, zdali bych se nechtěl zúčastnit poněkud netradiční akce na okruhu v Le Mans, neváhal jsem ani okamžik. Má odpověd zněla NE. (Omlouvám se za krkolomné souvětí a slibuji, že v dalším textu jich bude jen poskrovnu.)

Jenže na druhý den jsem si to rozmyslel, a použiv moderních komunikačních prostředků (prostě jsem napsal e-mail), jsem to dal Thomasovi na vědomí. To jsem ještě netušil, do čeho se pouštím a jakých důsledků toto mé rozhodnutí nabude. Následující víkend se uskutečnilo první sezení v jedné hospůdce, kde jsme se pár hodin dohadovali o tom, jestli se závod letos vůbec koná, kolikačlenný tým se může zúčastnit, jestli se závod opravdu pojede na kolečkových bruslích a podobně.Internetové stránky závodu jsou totiž pouze v rodné řeči organizátorů a naše všeobecné znalosti francouzštiny k vyluštění těchto záhad nestačily. (Uznejte sami, kolikrát se na té stránce může vyskytnout "dobrý den" či "děkuji", což je má kompletní slovní zásoba...)

Nějak jsme to ale zvládli, a po čase, vyplněném chozením do práce a tréninkem, nastal čas odjezdu. Jaké bylo mé překvapení, když jsme se v pátek 27. června 2003 setkali na parkovišti v Troisdorfu! Jistě, již jsem leccos zaslechl o německé důkladnosti, ale mé pocity, když jsem tam stál se svými dvěma ruksaky a bruslemi, do toho okamžiku přesvědčen o tom, že jsem vybaven i zbytečnostmi, těžko dovedu vyjádřit.

Příslovečná německá důkladnost

Náš tým se původně skládal z deseti osob, leč na cestu se nás po onemocnění jednoho člena vydalo devět. (Dostal prostě strach...)

Cestou se nic mimořádného nestalo, pominu-li defekt na dálnici v Belgii a několikahodinovou zácpu na obchvatu Paříže. K večeru jsme dorazili do Le Mans a ubytovali se v poloprázdném kempu. Začaly se projevovat nedostatky mých úsporných zavazadel: byl jsem jediný, kdo se sháněl po něčem k jídlu. Ale v blízké pizzerii jsem nalezl úlevu, překvapen tím, že si zde vystačím s češtinou - věta: "Přines sem špagety" vyvolala žádoucí reakce obsluhujícího personálu. Opuštění areálu mělo i jiný pozitivní dopad, díky tomu jsem se nedozvěděl, že vstávat se bude už v sedm hodin, aby se vše stihlo, a klidně jsem si vychrupoval až do deseti nula nula.

Hlavní brána okruhu

Sobotní ráno skoncovalo s idylou poloprázdného kempu. Dlouhá řada aut u vjezdu, plocha využitá do posledního místečka a horko potvrdilo, že nápad přijet již v pátek, nebyl až tak špatný. Zajímavé zjištění přinesla návštěva umýváren a toalet v jednom: jsou totiž společné pro osoby mužského i ženského pohlaví, čímž se sprchování stalo mimo osvěžujícího i nečekaným zážitkem estetickým.

Mezitím Thomas, který měl na starosti organizační záležitosti, šel ohlásit na velitelství, že jsme dorazili v počtu devíti a vyzvedl Champion-chipy, startovní čísla a hezká trička s logem závodu.

Pověst nelhala - jsou hezká!
Pověst nelhala - jsou hezká!

Pro všechny účastníky byl v 11 hodin připraven propagační průjezd skrz město, kterého jsem se nezúčastnil, jelikož jsem byl opět zaměstnán sháněním něčeho k jídlu. Situaci jsme vyřešili jednou provždy nákupem asi sedmi tun banánů a šesti sty hektolitry vody.

Pohled z tribuny na cílovou rovinku a uličku k boxům, kde bude probíhat předávání štafetového molitanu
Pohled z tribuny na cílovou rovinku a uličku k boxům, kde bude probíhat předávání štafetového molitanu

V jednu hodinu odpoledne se z každého týmu jeden závodník zúčastnil sprintu na 300 metrů, jehož výsledek rozhodl o umístění ve startovním poli.

Start závodu byl v 16:00. Startující (z každého týmu ten vedoucí) stáli v řadě na jedné straně silnice tvořící cílovou rovinku, a jejich brusle ležely na straně protější. Po startovním výstřelu, který nikoho nezasáhl, se každý pokoušel co nejrychleji dostat se na druhou stranu, nalézt své brusle a vypálit na dráhu. Pro našince těžko uvěřitelné je, že žádné brusle ani závodníci nezbyli, nikdo neodjel jen s jednou bruslí, ani žádné brusle se nevydaly na trať bez majitele...

Ty šedé gatě - to su já
Ty šedé gatě - to su já

Tak nám to začalo. Před závodem jsme si říkali, že příliš častá výměna bruslařů stojí spoustu času a plánovali jsme ji učinit až po projetí třech kol. Naši taktiku jsme však museli velice rychle změnit, jednak jsme se přijížděli do boxů na pokraji smrti vyčerpáním, ale navíc jsme byli jediní, kdo nepředával štafetu po každém kole. V nezřízené touze po originalitě jsme zvolili zlatou střední cestu: do boxů po dvou kolech. Ale někdy v noci jsme naštěstí nechali originalitu originalitou a přizpůsobili se mínění davu i logice. Jedno kolo a domů. Kdo v Le Mans nebyl, těžko pochopí, proč okruh, který má něco málo přes čtyři kilometry, dokáže energií a mládím překypujícího sportovce po dvojím absolvování změnit na trosku, jejíž z posledních sil vyřčená slova znějí zhruba ve smyslu "Le Mans nikdy více". Ono je to totiž do kopce!

Naštěstí v našem boxu byli i dva dámské týmy, konkrétně z Londýna, a jejich společnost působila lépe než nedovolené chemické preparáty... Dámy byly vyzbrojeny odhodláním porazit nás v počtu ujetých kol za každou cenu.

Spoluosadnice
Spoluosadnice

Vyprovokovalo je k tomu naše vybavení, které jsme si s sebou do boxů přinesli: skládací židle, lehátka, stůl, notebook pro evidenci ujetých kol a časů, mikrovlnku a podobně, zatímco ony měly pouze karimatky. Jak jsme se později na stránkách jejich klubu dočetli, naše vybavení jim silně připomínalo vojenskou operaci, něco na způsob obležení Stalingradu.

V boxech V boxech
V boxech

Na něco jsme ovšem zapomněli. Každý tým mohl přibalit do zavazadlového prostoru až tři osoby tvořící pak doprovodný personál masírující znavené účastníky, vařící čaj a starající se o buzení spících polomrtvých závodníků, což jsme netušili, jelikož francouzsky moc neumíme.

Poslední tři hodiny zbývající do konce závodu jsme strávili přemítáním, kdo z nás se obětuje a bude posledním účastníkem na dráze. Pravidlo zní, že poslední střídání smí proběhnout nejpozději 20 minut před skončením závodu, což v praxi znamená, že onen nešťastník musí v odpoledním vedru absolvovat tři kola v kuse. Byl jsem navržen jakožto jeden z adeptů, ovšem poté, co jsem se neúspěšně pokusil odpoledne vystoupat po schodech na tribunu, na tuto funkci jsem rezignoval. Zbylo to na Ralfa, který byl námi ohodnocen jako nejlepší vytrvalec. Odměnou mu byla neuvěřitelná atmosféra, která při dokončení závodu panovala.

Na závodní dráze Na závodní dráze

Cestou domů se potvrdily nejhorší mé obavy: zapomněli jsme na prožité útrapy a jako jeden muž jsme rozhodnuti, že příští rok jedeme zas, a vyzbrojeni zkušenostmi z tohoto ročníku zaútočíme na metu nejvyšší: porazíme ty Angličanky!


Autor: Martin Kučera

 

Tagy

Poslední komentáře